Říkali jsme si, že ve škole je celkem nuda a že by to chtělo čas v Asii pořádně využít. Tak jsme vymysleli Filipíny (na ty se můžete těšit v dalších článcích). Pak jednou Saša (Češka studující taky na NSYSU) přijela z víkendu v Japonsku a rozplývala se, jak je super. Tím nás trošku nahlodala a když jsme narazili na freeridová videa z Japonska, bylo rozhodnuto. Problém nastal při výběru vhodného datumu. Na konci listopadu na Filipíny a v lednu už chcem do Vietnamu, takže jediná možnost je nacpat Japonsko mezi Filipíny a závěrečné testy ve škole.
Dnes je úterý a právě jsme přiletěli na letiště Narita International Airport, které se nachází asi hodinu cesty od Tokya. Cesta sem trvala asi tři hodiny (plus hodina časový posun) a přímá zpáteční letenka z Kaohsiungu nás vyšla asi na 4 000 Kč. Jsme úplně mrtví a už se těšíme až zalehnem, ale hezky popořadě.
V pondělí asi v deset hodin dopoledne jsme přiletěli z Filipín do Kao. Na koleji nás v našich pokojích čekal smrad a fungus, protože místní vlhkost ve spojení s nevětranou místností udělá své. Neváhali jsme, otevřeli okna a začali prát. Mezitím bylo potřeba pohrotit zameškané věci z čínštiny a skupinovou prezentaci, která nás čeká po příjezdu z Japonska, a najít balík zimního vybavení, který jsme si objednali z Decathlonu. Dostáváme tip, že by se náš balík mohl nacházet na nějakém sběrném místě na dívčí koleji. Po příchodu bohužel zjišťujeme, že nikdo v blízkém okolí neovládá angličtinu. Je téměř nemožné rukama vysvětlit, že omylem by měl být náš balík na dívčích kolejích a ne na našich. Naštěstí Decathlon používá výraznou izolepu a zatímco Lukáš odvádí pozornost, mě se daří náš balík sebrat. Pak konečně ta paní za pultíkem pochopí, co chceme, podepisujeme nějaký papír a hurá zpět k praní. Zničehonic zjišťujeme, že jsou dvě hodiny ráno a že bychom se měli asi trošku vyspat.
V úterý dopoledne nás ještě čeká English Technical Writing a čínština. Obojí s vypětím všech sil přetrpíme a ve dvě jdem konečně ze školy. V pět nám letí letadlo, takže plán je vyrazit před třetí z koleje. Balení se nakonec protahuje (mimo jiné proto, že se mi během jednoho dne povedlo na svých třech metrech čtverečních ztratit právě koupenou rukavici), ale nakonec vyrážíme na metro. Na letiště dorážíme na „přesnýše“ v 16:00, takže máme ještě celých pět minut rezervu.
Let jsme celý prospali a teď nás čeká imigrační a sehnat nějaký spaní. Při vyplňování dotazníku pro imigrační k nám nabíhá postarší asistentka a popohání nás, že už chce domu – dost divný. Nakonec je tak aktivní, že část dotazníku Lukášovi vyplňuje podle pasu sama. Slečně u přepážky se nelíbí, že nevím, kde budu dnes v noci spát a kam pojedu. Nakonec ale razítko dostávám a vzhůru k celníkům. Zouváme si boty, pán si nás ošahá, prohodíme pár vět a hurá shánět nocleh.
U automatu na sim karty nás odchytl týpek a poradil, kde je pořídit levněji. Ukazuje se, že umí japonsky. Vyrážíme k informacím a zjišťujeme, že na Narita airport jsou dvě možnosti přespání – 9h Capsule Hotel (za asi 4900 JPY) a nebo ve vyhrazené části letiště, které je zdarma. Samozřejmě volíme levnější variantu a uleháme na sedačky na letišti. Nakonec to bylo o dost jednodušší, než jsme čekali.
Napsat komentář