Trochu jsem klukům záviděl cestu do Japonska a tak jsem si řekl, že přece nezůstanu pozadu a taky něco vymyslím. Jejich nepřitomnost znamenala i jednu výhodu – měl jsem k dispozici motorku, kterou normálně máme s Lukášem napůl. Už minulý semestr jsem na Taiwanu chtěl vyrazit do hor a přejet ze západního pobřeží na východní a teď jsem k tomu měl ideální příležitost.
Navíc shodou okolností nedávno Lukášovi začalo zlobit GoPro (potom co mu spadlo na zem) a mě pro změnu foťák v telefonu. Nemít možnost fotit a točit by byla škoda, tak jsem nastalou situaci pořešil nákupem kamerky Xiaomi Yi. A tenhle víkend jsem jí vzal projet a pořádně otestovat!
Nejsem úplně ranní ptáče, takže než jsem se pořádně nachystal a sbalil, chvíli mi to zabralo. Vyrazil jsem v pátek odpoledne a cílem bylo přejet hory a z Kaohsiungu, který se nachází na západním pobřeží Taiwanu, se dostat do Taitungu, který je pro změnu na tom východním. Měla to být cesta odhadem asi tak na 6-8 hodin, takže nebylo reálné ji celou podniknout ještě v pátek. Řekl jsem si ale, že se alespoň vymotám z města, dojedu na kraj hor a sobotu už si užiju celou v přírodě.
Vyjet z města nakonec zabralo přes dvě hodiny, ale jak jsem řekl, tak jsem udělal. Dojel jsem za třímilionový Kaohsiung a začal jsem hledat místo, kde bych strávil noc. Byla už tma a tak nějak nebylo moc na výběr, tak jsem to prostě na jednom místě u silnice vzal do leva do stromů a postavil stan. Ráno jsem zjistil, že jsem měl z pekla štěstí, protože plácek, kam jsem postavil stal byl jediný bez (větších) kamenů. Taky se mi dostalo výhledu na pohoří, které se vyjímalo nad silnicí, takže bylo jasné, že už to bude jen lepší a horské úseky jsou na dosah.
Silnice začala postupně nabírat stoupající tendenci a začala se zmenšovat. V jenom místě se pak z asfaltky stala kamenitá cesta, která vedla korytem řeky. Proč ne žejo, chtěl jsem přece do hor… Na té jsem také poprvé narazil. Cesta byla zahrazena kužely, před kterými mě zastavila žena s vysílačkou a sdělila mi, že dál jet nemůžu. Naštěstí se ukázalo, že stav „nemůžu“ byl jen dočasný a stačilo pár minut počkat, než bagr nad cestou dodělá nějakou práci a průjezd po ní přestane být nebezpečný. Uff.
Pokračoval jsem dál ještě asi hodinu než jsem dorazil do národního parku Yushan. Park je pojmenovaný po nejvyšší hoře Taiwanu, která má bez mála čtyři kilometry. Mám se na co těšit, říkal jsem si. Moje prvotní nadšení však překazil pán s řetízkem. Seděl v boudičce vedle cesty a přes cestu měl natažený řetízek. Dojedu k němu a ptám se, co že to je a jestli můžu jet dál. Prý „bu keyi“ (不可以), což čínsky znamená, že nesmím.
Chvíli jsem se s ním dohadoval a ptal se na důvod. Ne všemu jsem rozuměl, ale v hlavě mi uvízlo „mei you lu“ （沒有路), což pro změnu znamená „nemám silnici“. Kroutím hlavou a ukazuju na mapu, že tam silnici je a že po ní chci jet. Pán s řetízkem prozměnu kříží ruce a opakuje mi, že tam silnice není a taky něco o tajfunu. Řikám si, že ok, že s ním asi nepohnu. Cestou jsem ale viděl ředitelství národního parku, tak jsem se tam vydal. Třeba mi dají nějaké povolení či razítko (taiwanci milují razítka!), abych mohl jet dál. Ani tam jsem však nepochodil a naplnili se moje nejčernější obavy – budu se muset vydat na cestu zpět.
Moc se mi nechtělo a tak jsem chvíli jen tak seděl před ředitelstvím národního parku. Žádný trumf jsem v záloze neměl, takže jsem nakonec stejně trochu zhrouceně nasedl na motorku a vydal se na cestu zpátky. Jiná silnice přes hory ale v okolí není a na to abych jel zpět do Kaohsiungu mi zase přišlo trochu brzo. To by tak bylo, aby mi pán s řetízkem zkazil celý víkend!
Napadlo mě, že prostě až uvidím první odbočku a cestu někam nahoru, tak po ní pojedu a někam se třeba dostanu. Netrvalo dlouho a jedna taková příležitost se mi naskytla. Bohužel jsem se nedostal moc daleko. Cesta byla brutálně strmá a to se pro 125ccm motor ukázalo jako nepřekonatelný problém. Při sjíždění zpět na hlavní jsem však byl odměněn výhledem, který mě přesvědčil, abych to někde dál zkusil znovu.
Tentokrát už jsem nebyl tak nerozvážný a koukl do mapy. Našel jsem oblast, kde vede několik menších značených cest a vydal se tam. A udělal jsem dobře. Cesta byla klikatá a strmá, ale dalo se po ní jet! Dostával jsem se výš a výš a výhledy byly lepší a lepší. Nakonec jsem dojel skoro k vrcholu, kde stál dům, menší parkoviště, travnatá plocha a v dáli byly vidět hory, nad kterými se zrovna vybarvovala obloha od zapadajícího slunce.
Taky tam byl nějaký chlapík, který se začal vyptávat kam jedu. Říkám, že nevím, že se jen tak projíždím a koukám po horách. Na to oponoval, že jezdit v noci je nebezpečné. Povídám, že to neni problém, že mám stan a až bude tma, tak si ho někde postavím a přespím. U toho jsem pošilhával po travnatém plácku u parkoviště, před kterým se rozprostíralo udolí a za ním hory. Optal jsem se jestli by to náhodou nešlo tady, ale dostalo se mi klasické taiwanské odpovědi „bu keyi“ (不可以) – nešlo. Ukázalo se, že pán je policajt a ten domeček je policejní stanice. V horách, uprostřed ničeho. Ale co, jsme na Taiwanu.
Pán mi nakonec poradil, že mám jet ještě kousek nahoru a dát se doleva. Že prý tam je altánek, ve kterém si stan postavit můžu. No stan jsem v altánu teda ještě nestavěl, ale proč ne. Dojel jsem na místo, altánek tam opravdu stál a protože slunce už zapadlo, což znamenalo zimu a tmu, stan jsem tam skutečně postavil.
Ono to nakonec vůbec nebylo špatné. Podlaha byla vybetonovaná, což sice znamená tvrdá ale taky rovná. Altánu sice chyběla část střechy, ale ten zbytek celkem spolehlivě pořešil ranní rosu. Ráno jsem navíc zjistil, že jsem na vrcholku hřebene a večerní mlhu s oparem vystřídalo slunečno a azuro. Se vstáváním jsem si dal trochu na čas a tak když jsem asi o půl deváte vylezl, mával na mě už nějaký člověk. Zamával jsem zpátky a doufal jsem, že mu nebude vadit, že tam nocuji (což mi navíc poradil policajt).
Človíček za mnou přišel nahoru k altánku a kupodivu to nebyl taiwanec ale nějaký běloch. Prý se na Taiwan přestěhoval z USA, už je tu pár let a střídá Kaohsiung a tenhle horský ráj. Poradil mi, kterou cestou se dát, abych se dostal zpět na hlavní a pozval mě k sobě na čaj. To jsem nakonec odmítl, protože jsem před sebou měl ještě dlouhou cestu a nechtěl jsem se moc zdržovat, bylo to ale milé a rada kudy jet vůbec nebyla k zahození.
Cesta zpět do Kao nakonec ubíhala rychleji, než jsem myslel, tak jsem se stavil v Gaopingxi Riverside Parku, kde jsem měl v plánu si trochu odpočinout. Park se ukázal daleko živější, než jsem čekal. Na parkovišti řádili s autama, po obloze létali RC modely letadel a na louce se chystali se k nim přidat chlapíci s rogalem a paraglidem. Usoudil jsem, že se asi jedná o sraz normálních taiwanců, kteří se nebojí všeho, co je alespoň náznakem nebezpečné. Chvíli jsem tam s nima pochilloval a pak už se vydal zpátky ke svému životu studenta na NSYSU.
Napsat komentář