Dali jsme na radu našeho průvodce z vojenské základny nedaleko jezera s krokodýly a vyrazili časně z rána. K jezeru Kanchikudichchiaru Tank, jsme dorazili ještě před sedmou ránní a potichu jsme se připlížili k jeho břehu. Oproti minulé výpravě, kdy jsme občas viděli oči jednoho nebo dvou krokodýlů kdesi v dáli, kterých jsme si všimli jen díky upozornění našich průvodců, jsme tentokrát viděli desítky krokodýlů u břehu a některé i venku z vody.
Krokodýli nebo my, kdo z koho!
Chvíli jsme je pozorovali, ale jít k nim blíže jsme se přeci jenom báli. Když jsme sebrali odvahu a šli se podívat o kousek blíž, krokodýli vycítili naši přítomnost a snad i kvůli začínajícímu horku se začali přesouvat do vody a dále od nás. Definitivně je zaplašil místní rybář, který se k nám kolem plavajících krokodýlů vydal na malé loďce.
Nečekaný úlovek
Když k nám dorazil, chvíli se na nás culil a když se osmělil, začal nám ukazovat ryby, které dnes ulovil. Došlo nám, že nám je vlastně nabízí, tak jsme se zeptali, na kolik si jich cení. Neuměl říct ani slovo anglicky, ale trochu rozuměl a cenu nám psal prstem do písku. Dvě velké a dvě menší ryby jsme od něj pořídili za 250 rupií (asi 50 Kč).
Na ryby jsme dokonce dostali igelitku a tak jsme je v ní naložili do tuk tuku a vyrazili na cestu zpátky. Ujeli jsme ale jen pár set metrů a došlo nám, že ryby máme ještě živé a tak by jsme je měli asi zabít. Zastavili jsme u cesty, Pepa vytáhl mačetu a šel na věc.
Vražda, smrt, zabití
Celou akci poměrně pobaveně pozoroval jeden z místních, který zrovna projížděl okolo na kole. Turistu-bělocha v těchto končinách asi moc často k vidění není a my jsme navíc měli tuk tuk, který jsme řídili a k tomu jsme u cesty zabíjeli čerstvě ulovené ryby (o kterých si dost možná myslel, že jsme je ulovili, což jsme také tvrdili zbytku naší party 🙂 ).
Nejenom palačinková zastávka
Ryby Pepa úspěšně zabil, tak jsme vyrazili dál. Cestou jsme se zastavili na něco na zub a palačinky na snídani pro ostatní v obchůdku u silnice, kde už jsme byli dvakrát. Během jídla jsme se optali, jestli neví, kde by nám ryby vykuchali. Poradili nám nějaký chrám o kterém nám nedokázali vysvětlit, kde se nachází. Moc jsme to nepochopili a tak jsme se po jídle zvedli, zaplatili a vyrazili k tuk tuku.
Až k němu jsme ale nedošli. K našemu překvapení nás majitelka pozvala boční bránou k ní na zahradu, že prý kuchání ryb je tam. Trochu zmatení jsme šli za ní a ona nám ukázala stůl a půjčila sekáček. Ryby jsme si měli vykuchat samy. Pepa prohlásil, že teda proč ne a pustil se do toho. Operace to byla náročná a sekáček byl navíc dost tupý. Zkusili jsme místní ještě jednou požádat, jestli by pro nás ryby nemohli vykuchat oni.
Místní profesionál
Majitelka obchodu někam zavolala a poté nám oznámila, že dorazí profesionál, nejlepší kuchač vesnice. Když přišel, dal se do práce tupým sekáčkem a taky mu to moc nešlo. Pepa mu na to půjčil mačetu, která je přeci jenom o něco ostřejší. Týpek se do dvou minut pořezal, takže v práci pokračoval zase Pepa.
Postupně se ke kuchání přidala i Vendy, která Pepovi rybu různě přidržovala. Abych nezůstal moc pozadu, rozříznout a vykuchat poslední rybu jsem si vyzkoušel i já. S Pepovou pomocí se mi podařilo dílo dokonat.
Když jsme měli všechny ryby vykuchané a umyté, umlátil Pepa pár kusů ledu z namraženého mrazáku naší hostitelky, ryby jsme zaledovali a vyrazili za ostatními. Těm jsme povykládali historku o tom, jak jsme ryby ulovili. Ze začátku se jim to sice nezdálo, ale nakonec nám všichni uvěřili a tak jsme je v tom nechali až do dalšího dne, kdy jsme jim přiznali, že jsme ryby koupili od rybáře.
Zasloužená večeře
Odpoledne jsme zajeli do Pottuvilu nakoupit zeleninu, alobal a další nezbytnosti ke grilování. Ryby jsme okořenili a připravili ke grilování. Večer jsme si udělali taborák na pláži, ugrilovali jsme je a pochutnali si na nich. Jako desert jsme si dali kraba, kterého jsme s klukama ulovili na pláži u Pottuvilského surfového spotu.
Napsat komentář