Večer před naším výletem jsme si domluvili (Pepa domluvil, za super cenu…) dodávku, která nás na Lipton’s Seat odveze. Vyrazili jsme brzy ráno, což se později ukázalo jako velmi moudré rozhodnutí. Cesta byla úzká a každé setkání s protijedoucím vozidlem bylo trochu jako sedět na horské dráze, s tím rozdílem, že nevíte jak to dopadne.
Naštěstí řidič, kterého Pepa domluvil, vypadal jako ostřílený místňák a trasu nejspíš nejel poprvé. Přestože to občas vypadalo nebezpečně, dovezl nás v pořádku do cíle a cestou navíc občas lámanou angličtinou upozorňoval na zajímavosti, kolem kterých jsme projížděli.
Mára sedíce u okénka si cestu užíval a poctivě natáčel. I přesto byla ranní únava stále znát a ne všechny cesta bavila.
Těsně před příjezdem na Lipton Seat nás řidič upozornil, že musíme zaplatit lístek. Moc jsme to nechápali a naše dodávka pokračovala dále v cestě. V zápětí nám to došlo, když jsme míjeli závoru a budku, kde se vybírají peníze za vjezd. Přijeli jsme úplně první, budka byla ještě prázdná, takže se žádné placení nekonalo a my dorazili až do cíle.
Podívaná to byla nádherná. Byli jsme vysoko v horách, všude kolem rostl čaj a protože byly dnes prezidentské volby, tak plantáže zely prázdnotou, místo aby na nichž pracovali sběračky.
Nejvíc nás však překvapil asi 13 letý místní klučina, který za námi přišel a uvítal nás slovy „Ahoj, dobrý den, jak se máte?“. Někteří z nás k němu zašli na čaj a ode mě dostal na památku čepici.
Pomalu doráželi další a další lidé. Někteří autem, někteří tuk tukem a někteří dokonce pěšky. Byl tedy ten správný čas nasednout do našeho závodního speciálu a vyrazit na cestu zpět.
Když jsme projížděli kolem závory, výběrčí už byl na místě. Stačilo na něj ale zamávat, usmát se a vesele nás nechal odjet, bez toho aniž by chtěl zaplatit. Při sjíždění dolů jsme potkávali mnohem více vozidel, než při výjezdu nahoru, pročež jsme byli o to radši, že jsme vyrazili tak brzo a nemuseli se jim vyhýbat také cestou nahoru. Pod hřebenem jsme také navštívili čajovou továrnu.
Napsat komentář