Den v Long Khanh, kde jsme přespali, jsme nezačali úplně dobře. Lukáš hned ráno obsadil záchod a odstartoval rychleji než by si přál (čti dostal průjem). Těžko říct co bylo příčinou, jestli výborná večeře z předchozího dne, nebo něco jiného. Nicméně čas je neúprosný a Hanoi daleko. Na dnešek máme naplánované červené duny kolem polostrova Mũi Né. Několik lidí nás varovalo, že to je jediné místo, kde ve Vietnamu potkali policii. Vzali jsme to na vědomí, ale pokušení bylo silnější než strach z policie.
Vzhledem k tomu, že jsme se hecli a odjeli z ubytka už v půl osmé, dostali jsme se kolem jedné hodiny víceméně bez problémů k dunám. Celá oblast už od příjezdu dost smrděla turismem. Přibrzdili jsme, abychom se podívali, kde ty duny vlastně jsou, a už se k nám sbíhalo asi pět lidí. To je špatně! Rychle jsme nakopli motorky a popojeli o kus dál, ke strejdovi, který byl o dost víc v pohodě. Lukáš vypadal, že má dost, tak jsme si s Michalem koupili pivo a Lukáš zapadl do křesílka. Zjistili jsme, že duny jsou přímo před námi. Lukáš vypadal, že má fakt dost, tak jsme dali ještě jedno. Nakonec Lukáš usnul, a tak jsme na duny vyrazili sami.
Po paralenu se Lukášovi udělalo dobře a tak jsme se rozhodli pokračovat v cestě. Dalším cílem byly nedaleké bílé duny. A tady začala sranda. Jedeme si takhle podél pobřeží a najednou týpek v bílé helmě vleze doprostřed silnice a začne na nás mávat bílou tyčkou. Dáváme na rady některých cestovatelů, týpka objíždíme a pokračujeme v cestě – spoléháme na to, že bude příliš líný na to nás pronásledovat. Není. Asi po tři sta metrech nás předjíždí na policejní motorce. Michal pouští kameru, zastavujeme a týpek zběsile gestikuluje a zkouší to na nás jak anglicky, tak vietnamsky. S klidem mu česky odpovídáme, že opravdu nevíme co po nás chce. Gestikulace se stupňuje. Tak teda jo, následujeme ho zpět na jeho stanoviště. Následuje asi dvacetiminutové herecké představení plné vzteku, bezmoci a téměř až slz. Týpek si za to, že hrál v našem videu (na papír napsal „I can help you“), říká o 2 400 000 VND (asi 2 400 Kč), to se nám zdá moc, a tak končíme na ceně 400 000 VND plus 5 USD. Tak ještě objetí, potřást si zdvořile ruku a hurá pryč. Za zatáčkou zastavujem, vypínáme kameru a asi pět minut se smějem. Máme video na kterém uplácíme policajta a každého nás ta sranda stála necelých 200 Kč. Vzhledem k tomu, že je to naše první video, za které jsme zaplatili, chceme si na něm nechat záležet, takže ho můžete očekávat po našem návratu z Vietnamu.
Pokračujeme v cestě. Protože už je celkem pozdě, do bílých dun nezajíždíme a raději zastavujeme u nově postaveného chrámu.
Spěcháme do nejbližšího města, abychom sehnali ubytko, když v tom Michal najednou zastaví motorku. Lukáš má co dělat, aby to dobrzdil. Oba rychle otáčejí motorky. Moc nechápu co se děje, ale když k nim dojedu, tak mi to dojde. Policajti! Zase! Vracíme se kousek zpět. Podle map to vypadá, že by se místo dalo objet nějakou polňačkou. Neváháme a posíláme to na prašnou cestu někam do polí. Cestou míjíme tetky sklízející melouny. Hej melouny, snídaně! Zkoušíme vytahovat 10 000 VND, jestli to stačí na jeden meloun. Tetka si bere bankovku a my dostáváme melouny hned dva. Takže máme meloun za asi 5 korun.
Vracíme se na silnici a pokračujeme v cestě. Protijedoucí auta na nás blikají, a tak nabýváme dojmu, že někde před námi je další hlídka. A tak vždycky před zatáčkou zastavíme a jdem se pěšky podívat. Nakonec je tma, že si říkáme, že i policajti musí spát, a tak sedáme na motorky a bez zastávek pokračujem v cestě. Bez komplikací přijíždíme do města a berem první hotel. Lukáš téměř hned ulehá. My s Michalem ještě máme hlad, a tak vyrážíme do města. V hospodě si obědnáváme dvě věci z jídelního lístku, které jsme podle slovníčku vyhodnotili jako ucházející. Bohužel dostáváme jídla tři, dvě vynikající a jedny kuřecí pařátky. Úplně nevíme, kde se stala chyba. Pařátky jsou na nás trošku moc, a tak sníme dvě jídla a pařátky, za posměchu místních, necháváme na stole a odcházíme. A teď, hurá spát.
Napsat komentář