Kdo je tu expert na prokrastinaci a odkládání? Kdo tu píše článek na třikrát a to tak, že uteče celý týden než ho konečně dopíše? A kdo tu jede za 3 a půl hodiny směr Buenos Aires?! Já!
… co jsem napsala pár dní zpět …
Jdu se vám zase trochu rozepsat. Zatím ne o škole ani o zážitcích z cest (mimochodem těch už brzo bude mnohoho! :))
Budu psát o sobotě. O super dni, o super příležitosti zase zkusit a prožít něco úplně jiného… Protože to pro mě byl HODNĚ silný zážitek, který v sobě budu zpracovávat zase delší dobu. Tak tentokrát ještě za „syrova“.
Chodím tu na křesťanskou školu. A jak všichni víme, hlavní je „pomáhat bližnímu svému“. Když mi bylo nabídnuto jít s pár lidmi ze školy pomáhat chudým lidem v blízké vesnici, vůbec jsem neváhala.
Bylo to po párty v noci a spala jsem ani ne 4 hodiny. 😀 Ale to přece není důležitý! Vstát, počkat až se dopečou empanadas, popadnout vodu (protože na místě není pitná) a hlavně se teple obléct. To mi uplně nevyšlo…
Nevěděla jsem co mě čeká, ale těšila jsem se. Postupně se sjíždělo víc lidí ze školy, hromadilo se nám jídlo, které každý přivezl (většinou doma ukuchtěné nebo jídlo jako pizza, sandwich…) a povídali jsme si s církevním otcem (o tom jak se jednou zamiloval 🙂 ). Pak jsme sdíleli společný oběd a pomalu se shylovalo k hlavnímu programu.
Následovala aktivita ve skupinách. Měli jsme za úkol si přečíst náboženský text, zpracovat otázky a mluvit o něm. Týkal se toho, jak je důležité přijímat ostatní jací jsou. Celý život budeš poznávat druhé. Jejich vlastnosti, jejich cestu životem, to, čím už si prošli, co je tvoří… Ale NIKDY o nich nebudeš vědět vše. Každý jsme nějaký.
Netuším čím to je, ale vše tohle je pro mě mnohem silnější ve španělštině. Emocionálně.
Následovalo další rozřazení do skupin a rozdělení práce na odpoledne. Někteří šli pomáhat do baráků, někteří šli hrát fotbal se staršími dětmi a někteří, a mezi nimi i já, jsme si šli hrát s prckama.
Nejde popsat ty jejich oči, které svítili. Když jsme si s nimi povídali, sedli k maličkým stolům a hráli stolní hry, kreslili si, zpívali… Pak dostali lízátko a o něco později teplé mléko a něco k snědku. To štěstí…
A kolem 17h odpolední se začala v té samé chladné místnosti scházet celá vesnice. Křtiny. Nevím jak to popsat, protože už teď mám vzpomínky trochu zamlžené. Možná tím, jak dobře jsem se cítila. Člověk mohl cítit tu energii lidí, kteří, ač jsou opravdu chudí a nepříliš vzdělaní – se smáli a přáli si jen to nejlepší. A tu energii mladých lidí (dejme tomu že z mé školy jsou téměř všichni mladší než já), kteří se také smáli a kteří by se rozdali, kdyby mohli. Zpívalo se, proběhli křtiny maličké holčičky výrazně vyčnívající svým oblečením, které bylo naopak od ostatních dětí krásně čisté, svítivě růžové.
Všechno to trvalo asi hodinu. Objímání, zpěv, různé menší církevní zvyky… a pak jsme šli sdílet ještě společně s celou vesnicí malé občestvení. A my utekli zase do toho našeho všedního života, do města. Já každopádně s hlavou plnou myšlenek.
… a teď abych vám to tu nějak shrnula …
Možná to všechno zní trochu zmateně a nepřesně. Sotva si někdo představí jak jsem se cítila nebo jak to probíhalo. I když bych moc ráda tuhle energii přenesla na všechny na světě. Protože to byl zase jeden ze dnů, jeden z okamžiků, které i mě samotnou někam posunul. Je to trochu podobné tomu, o čem jsem vám vyprávěla minule, jací tu jsou lidé…
Vážím si každého dne, který tu mám možnost prožít. Každého takového zažitku, který mi ukazuje spoustu věcí nejen o státě ve kterém jsem, ale i o mě samotné i o Česku. Budu se opakovat, ale pomáhejme si. A smějme se, zpívejme, hrajme si… a dělejme si radost maličkostmi. Život je hned lepší.
…
Na závěr – jedu směr Buenos Aires a pak se skupinou AFS studentů směr Iguazu – Cataratas. Tak se těště. GoPro připravená a já jakžtakž taky! Neznám nikoho kdo jede, ale už teď vím, že to bude nezapomenutelný! Protože AFS! <3
Napsat komentář