19/02/16
Tak jsem se dočkala
Bohužel už bude znát, že píšu článek s menším zpožděním, ale snad mi to odpustíte 🙂
Letu do Buenos jsem se dočkala, neusnula jsem na letišti (dokonce jsem koukla na Kateřinu Horovitzovou a chvíli se fakt učila !!!) a pak prostě našla to správné U a nasedla. Easy peasy.
Sedadlo 22H do uličky… ale nakonec 24 cojávim, protože jsem hodná a vyměnila jsem si ho s nějakým klučinou, který se ze španělštiny odvážil přepnout do angličtiny, aby mohl být s kamarády.
Cíl byl jasný – usnout co nejdřív. Let 23:45 má své výhody – jet lag (neboli pásmová nemoc) by se mi mohla při troše štěstí vyhnout.
A tak jsem se koukla hodinku na dokument o tangu, snažila se pochytit trochu španělstiny, dala si večeři v jednu ráno a usnula při Alt-J<3.
Za celou dobu jsem se probudila jen jednou, bolelo mě za krkem a bylo mi vedro na nohy. Po chvilce jsem opět spala. Nějaké tři hodiny před příletem jsem už nedokázala usnout a tak jsem se koukla na Bon Appétit, opět ve španělštině, a nedočkavě čekala na snídani (která bohužel moc dobrá tentokrát nebyla… ale po mega dlouhá době Kit-kat a kafe docela bodli).
Multikulturní čekání
Na letišti jsem celkem dlouho čekala na kufr, ale nakonec se objevil (neviděla jsem ho od Prahy, tak jsem si docela oddechla). Mám ho pečlivě označkovaný Horsefeathers nálepkama, takže by mi ho nikdo jen tak sebrat nemohl 😛 (a hlavně že prošla ta domácí slivovice pro rodinku 😉 :D)
Hned za východem mě čekali dobrovolníci z AFS Argentina, kteří mě zavedli za skupinkou dalších studentů – a málo nás fakt nebylo. Postupně jsem se převážně během dopoledne sešli a sdíleli… no všechno od pocitů po jídlo. <ať žijou oříšky z Ruska>
Za zmínku stojí seznámení s dvouma holčinama, na které asi jen tak nezapomenu – Carlina z Philly a Arina z Ruska <3 I když si to nikdy asi nepřečtete – děkuju za těch pár prokecaných hodin a uklidňování. Zmáknem to!
Už jen to slovo čekání mě nudí. Jo, čekala jsem dalších x hodin na autobusovém nádraží v Buenos Aires. A nemohla jsem ven. Aspoň že VIP zóna byla klimatizovaná a byly tam pohodlné gauče! Ale bylo to neverending. Fakt jo.
Spací autobus
Můj autobus měl vyjíždět ve 22:30, ale nastoupila jsem o něco později – už to tak prej prostě chodí. Moc dlouho netrvalo a usnula jsem. Ještě aby ne, když jsem si ze sedadla udělala doslova postel! Písničky do uší a cca 8 hodin jízdy prospaných.
Probudila jsem se ráno něco málo po šesté hodině místního času a každou chvíli jsem měla přijet do Rio Cuarto. Tak jsem si přečetla první narozeninové zprávičky a koukala z okna… a vyhlížela rodinku.
Čekali na mě spolu s mou kontaktní osobou (pozn. – KO = dobrovolník v AFS, který má na starost studenta, pomáhá mu když má nějaký problém, je tu pro něj, když potřebuje poradit/pomoci něco zařídit…) a můj první den v Rio Cuarto začal. Doslova můj první den jako dospěláka!
Napsat komentář