Na ráno máme domluvený odvoz na letiště, vstát se nám podaří včas, dobalujeme poslední zbytky věcí, nic už se nemůže pokazit. Na letiště přijíždíme také včas, sice nemáme vytištěné boarding passy, takže se celkem zbytečně zdržujeme frontou na check in, nicméně ještě při jejím čekání se mi daří stáhnout QR kódy do telefonu a vytiskout boarding passy na samoobslužném zařízení.
Jdeme směrem na international departures, ukazujeme boarding passy a pokračujeme na imigrační. Úředník se ošívá podivněji a déle než obvykle, něco tady nehraje. Následuje série pitomých dotazů úředníka a oznámení, že když jsme do Indonésie vystoupili na letišti na Bali, tak z Yogyakarty do Singapuru odletět nemůžeme a Indonésii musíme opustit z Bali. Cože??? Běhá mi hlavou.
Úředníkovi se snažím vysvětlit, že boarding je za 20 minut, že je to nesmysl a dneska prostě letím do Singapuru ať se mu to líbí nebo ne. Chvíli se dohadujeme a úředník pak utrousí, že když je to naše první návštěva Indonésie, tak mohou udělat výjimku. Musíme ale na místě zaplatit za visa on arrival v hotovosti $35US (v $US nebo indonéských rupiích). Přesto, že jsme je na Bali dostali a to zdarma.
Přijde mi, že si z nás trochu dělají srandu a/nebo se nás snaží okrást. Nemáme ale moc na výběr tak souhlasíme. Tolik peněz v rupiích už nemáme ale Vendy naštěstí vytahuje z peněženky $66US, zbytek doplácíme rupiemi a trochu naštvaní pokračujeme na security check.
Ani nevydáváme nic za batohů, bez problémů přonášíme hořlaviny ve spreji, power banky, tekutiny, Vendy i její švýcaráček… Při průchodu rámem oba pípáme ale nikoho to nezajímá. Za námi proběhnou dvě zahalené muslimky, taky pípají ale obsluha detektoru kovu se vesele vybavuje s obsluhou rentgenu zavazadel.
Nakonec se konečně dočkáme našeho letadla a vydávame se na cestu do Singapuru.
Později jsme zjistili jak se to s těmi visa on arrival vlastně má. Na pěti vstupních místech do Indonésie občané ČR a pár dalších zemí mají nárok na turistické visa on arrival na 30 dní zdarma. Musí ale pak odjet ze země ze stejného místa. Letiště na Bali je jedno z těch pěti míst. Kdybychom vstoupili na území Indonésie poprvé v Yogyakartě visum by jsme dostali také ale museli by jsme platit těch $35US a asi by jsme si pak mohli bez komplikací odletět odkud bychom chtěli.
No nevadí, po dvou hodinách letu a svačině na palubě letadla přistáváme v Singapuru.
Zbytek ztracené party má přiletět z Dubaje až za 3 hodiny tak přemýšlíme kam vyrazíme. Nakonec jsme si ale jen dali oběd a usoudili, že nejjednodušší bude na ostatní počkat na letišti.
A když už jejich přílet blížil, snažil jsem se zjistit, ke kterému gatu přiletí, najednou se ale na letišti objevil obří Airbus A380 s nápisem Emirates a tak bylo jasno.
Zbytek ztracené party je tady a od teď cestujeme v osmi.
Z letiště jsme byť trochu chaoticky ale dojeli na hostel ubytovali se a zahájili náš průzkum Singapuru – jak jinak než jídlem. Vyzkoušeli jsme místní ovoce (asi?) durian! Chutná to jako něco mezi cibulí a medem, v zásadě to není úplně špatné ale strášně to páchne a tak se to musí jíst v rukavicích aby člověku pak nesmrděly ruce.
Po durianu jsme si dali ještě jídlo v čínské restauraci, kde jsme více či méně bojovali s hůlkami.
Pak už jsme se ale přesunuli do Marina Bay a procházeli se mezi mrakodrapy.
Napsat komentář