Do Kuala Lumpur jsem ze Srí Lanky přilétal okolo šesté večer. Původně jsem měl ve městě zůstat 10 dní a poté vyrazit za studiem na Taiwan. Jak už to ale bývá, občas je potřeba plány změnit. V Kuala Lumpur už jsem pár dní strávil a nijak extra mě nenadchlo, Asie už začínala být ohraná a tak jsem koupil letenku do Sydney a vyrazil za dobrodružstvím do Austrálie!
Letadlo do Sydney mi letělo pár minut před půlnocí, takže jsem měl akorát čas si trochu odpočinout a najíst se. V Kuala Lumpur jsem nebyl poprvé, takže jsem si pamatoval kde jsou jaké obchody a kudy se kam dostat. Oblíbil jsem si Burger King, především kvůli malinové Fantě.
Natěšen na jinou než Srí Lanskou kuchyni jsem do sebe nasoukal dva hamburgery s hranolky. Seděl jsem tam přes tři hodiny. Když se blížila jedenáctá, vydal jsem se pro boarding pass a pomalu jsem se začal přesouvat na gate.
Do Austrálie jsem ale nejel jen tak a za jen tak někým. Měl jsem se po více než roce setkat s kamarádem, kterého už to v ČR také nebavilo a tak se sbalil, do kufru přihodil přítelkyni a odletěl na druhou stranu světa. Přestože se ze mě za posledního půl roku stal takřka abstinent, tohle vyžadovalo návštěvu duty free, kde jsem do party přibral ještě kapitána.
Vybaven všemi nezbytnostmi jsem se dostavil na gate a to dokonce s časovou rezervou. Krátce před půlnocí se začalo nastupovat do letadla. Když jsme byli všichni, letadlo se odlepilo od země, já vytáhl spacák a když jsem se probral už bylo ráno a byli jsme nad jiným kontinentem – konečně Austrálie!
Během letu stevardky rozdávali kartičky, které bylo před příletem potřeba vyplnit a poté odevzdat na imigračním. Vízum jsem měl zařízené dopředu (naprostá pohoda, vše online, vyřízení žádosti v řádu jednotek hodin, zdarma), ale popříletovým procedůrám jsem se stejně nevyhl. Po přečtení otázek jsem chvíli dumal jestli mám vše zaškrtnou tak, jak by se to líbilo úředníkům nebo radši trochu balamutit. Nakonec jsem si však uvědomil, že na otázku jestli jsem za posledních 30 dní přišel do styku s divočinou a tak podobně musím odpovědět že ano, protože po měsíci na Srí Lance, kde prakticky nic jiného není, bych to prostě neukecal.
Po příletu jsem díky elektronickému vízu prošel první částí imigračního bez problémů. Později však přišlo na lámání chleba a já musel ukázat a odevzdat svoji arrival card. Byl jsem poslán do speciální fronty pro nezbedníky. Celá show naštěstí spočívala v pár krátkých otázkách a kontrole zavazadel. Bylo to vůbec poprvé, co jsem na letišti viděl psy. Byli nesmírně roztomilí, oběhli naše batohy a když něco našli, dostali pamlsek a majitele batohu si odvedla letištní ochranka (no joke).
Můj batoh však prošel bez potíží, takže jsem už chvíli po kontrole vylézal z příletové haly. Ozvalo se „haló“, dva cizí lidé v sobě poznali dlouholeté kamarády, sedli jsme do auta a vyrazili pryč z letiště.
V Austrálii byla tou dobou ještě zima (roční období), ten den však naštěstí svítilo sluníčko, takže přestože jsem byl zhýčkán létem na severní polokouli, neumrzl jsem. Dorazil jsem dopoledne, takže jsme před sebou měli celý den. A kde jinde začít než na Bondi Beach – nejslavnější pláži Sydney.
Napsat komentář