Na letišti v Praze jsem se sešla s mým spolucestovatelem a budoucím kolegou Davidem, se kterým jsem si pár týdnů před odletem začala psát. Byla jsem opravdu vděčná za to že tam neletím sama, protože jsme si mohli vzájemně pomoct a podpořit se. Vydali jsme se společne skrz „security control“ a čekali jen na to až nás pustí do letadla.
Příjemně nás překvapilo, že jsme měli sedadla v první řade uprostřed letadla, takže jsme měli spooustu místa na nohy a mohli si udělat pohodlí. 6 hodinový let uběhl velmi rychle a to nejen díky filmům na palubě ale hlavně i díky ochotné letušce (kamarádce), která nás zavedla do horního patra letadla, aby nám ukázala business a první třidu. Společne s prohlídkou jsme dostali i skleničku šampaňského a vřelé přivítáni od ostatních letušek a stevardů.
Po příetu na nás čekali dva pánové s cedulkami s našimi jmény, kteří nás měli provést imigračním, vyzvednout kufry a odvést nás ke skupině dalšich, co zrovna přiletěli. Jeden z těchto pánu se si s námi začal povídat a zjištovat jaký jsme mněli let. Když jsme mu řekli že jsme z České republiky, hrozně se podivoval jak je to úžasné a jak hrozná dálka to je. Řekli jsme mu, že 6 hodin se ještě dá vydržet, načež jsme viděli jeho překvapený výraz znovu, se slovy: „6hodin? Já myslel že je to tak 14hodin. Ona neni Česká republika v Americe?“ 😄 Se smíchem jsme se mu snažili vysvětlit, kde se nachází naše malá zemička a teprve když jsme mu řekli, ze je hned vedle Německa, okamžitě věděl.
U pásů kde jsme čekali na kufry, se nás náš milý pán zeptal jak vypadají,aby nám s nimi pomohl. Když jsem mu řekla že můj je jeden velký růžový, začal se smát a neodpustil si poznámku: „jasně, jak jinak než velký růžový“. Ani jsem nemusela říkat jak vypadá druhý, protože mu došlo, že ten další černo-růžový je také můj.
Když jsme se připojili ke zbytku lidí, kteří také právě přiletěli, opět jsme se radovali z toho, že tam nejsme s Davidem každý sám. Nadšení nás brzy přešlo, když nás rozdělili do skupinek a rozváželi minibusama na ubytování.
Po příjezdu před moji budovu mi řidič vyhodil kufry z busu, ukázal na dveře a odjel. S naprostým vyčerpánim jsem vytaha své dva kufry a jeden příruční po třechy schodech a vydala se za těmi dveřmi, na které řidič ukazoval. Prošla jsem velkou dlouhou chodbou k recepci, podepsala kdejaké formuláře, obdržela klíče od bytu a vydala se výtahem nahoru.
Pamatujete si ten pocit když jste se jako malí ztratili mamince v obchoďáku? Přesně taký pocit jsem měla po příchodu do bytu a prozkoumání všech jeho částí. Samozřejmě jsem mamince s brekem hned volala, kam mě to pustila, kam jsem se to vydala a co tu vlastně dělám?! Maminky vždy vědí co říct a i v tuhle chvíli přesně věděla jak mě (alespoň trochu) uklidnit a dodat mi odvahu ❤️. Do svého nového pokoje jsem si odložila všechny věci a vybalila základní potřeby pro první noc (hlavně medvídka žeano🐻). Po chvili přišla domu má nová spolubydlící – velmi milá, hezká a přijemná afroameričanka z Dalasu. Samozřejmě její jméno jsem absolutně nepostřehla a zjistila ho až asi o týden později (klasicky velmi nenápadně).
Byly asi dvě ráno místního času (půlnoc v Čechách) a šla jsem si po náročném dnu konečně lehnout. Budík na 9, ať začnu byrzy vybalovat.
Chvilku po tom co mi ráno zazvonil budík mi začal někdo velmi urgentně klepat na dveře, otráveně jsem se zvedla z postele a když jsem došlápla na zem, zjistila jsem, že místo podlahy mam brouzdaliště. Všude byla voda. VŠUDE BYLA VODA!! Vyběhla jsem ze dveří, co se sakra stalo, a hned zjistila že voda teče z mé koupelny z rozbité hadice na mytí zadnice (Taková ta sprcha umístěná hned vedle záchodu. Upozorňuji, že já jsem na ní ani nesáhla!!) 😄 Vodu jsme vypli a do bytu vběhlo asi 6 uklízečů, kteří vodu během 20 minut zlikvidovali (bůh jim žehnej 🙏).
Skvělý start do prvního dne nového života.
Napsat komentář