Po ranní sprše jsem se sbalil, zjistil vlaky a vydal se dál na cestu. Protože jsem předchozí den dorazil dost pozdě, pořádně jsem ani nevěděl jak Panadura, vesnička na jihozápadním pobřeží Srí Lanky, vlastně vypadá. Než jsem vyrazil na vlak a dál na jih, rozhodl jsem se ji trochu okouknout. Nejdříve jsem zamířil na pláž.
Nebyla špatná, k nejčistším však rozhodně nepatří a koupat se jsem nikoho neviděl. Dost možná bylo jen špatné období, protože na pláži byla rozhledna plavčíků a kousek za ní dokonce dětské hřiště. To bylo vůbec poprvé co jsem na Srí Lance něco takového viděl.
Pak ale přišlo na řadu další loučení. A s kým, když jsem byl na cestách sám? Přes veškerou péči a silnou vůli mě začaly opouštět žabky. Nebyly to žádné obyčejné žabky, které jsem si kupoval každý rok, v létě jsem je nosil k vodě a za dva měsíce vyhodil.
Tyhle žabky jsem si pořídil na Taiwanu asi před půl rokem a staly se mou každodenní obuví. Nachodil jsem v nich hodně přes tisíc kilometrů a dobře mi posloužili v šesti Asijských zemích. Podrážky už měly prochozené, v levé se dokonce udělala díra a v pravé se zase vytrhl pásek, který jsem opravil vteřiňákem a tejpou. Byl už prostě čas se jich vzdát. Nahradil jsem je novějším modelem (který později musel projít tuningem nůžkami na nehty, aby se mohl alespoň trochu rovnat svému předchůdci) a s těžkým srdcem se s nimi naposledy rozloučil.
Pak už mě čekala cesta na vlak, kterým jsem se přesunul ještě dále na jih – do Weligamy. Na nádraží jsem si špatně rozuměl s prodejcem lístků v okénku, výsledkem čehož bylo, že jsem si poprvé pořídil lístek do druhé třídy (vždycky předtím jsme jezdili třetí). Místo 20 Kč jsem zaplatil něco přes 30, ale řekl jsem si, že alespoň budu mít pohodlí a odebral se na nástupiště.
Při čekání na vlak se se mnou dal do řeči chlapík ve středním věku a začali jsme si vzájemně vyprávět o svých cestách. On prý procestoval Evropu, před lety byl v Paříži, v Německu i dalších zemích. Bydlí v Gale, kam jsem měl v plánu se později také podívat a má cabanu přímo na pláži, kterou začal minulý rok pronajímat turistům.
Nabídl mi ubytování za slušnou cenu a také, že spolu můžeme vařit Srí Lanská jídla. Vyměnili jsme si telefonní čísla a já od něj navíc dostal vizitku. Vlak měl trochu zpoždění, takže se naše povídání trochu protáhlo. Oba jsme měli lístky do druhé třídy, takže když dorazil zamířili jsme do stejného vagónu. Chvíli jsme si ještě povídali, ale ve vlaku bylo dost lidí, takže dvě místa vedle sebe jsme nenašli a tak jsme se rozloučili.
Ve Weligame jsem našel ubytování snadno a levně hned po příjezdu. Je to turistická oblast, ale sezóna na jihu začíná až v říjnu, takže turistů tam bylo minimum a nabídka ubytování značně převyšovala poptávku.
Odpoledne jsem se zašel podívat jak vypadá místní pláž. Byla nádherná, čistá a nebyli na ní skoro zadní lidé. Jemňoučký písek, po kterém se dalo krásně chodit se mi zalíbil natolik, že jsem celou pláž prošel tam a zase zpět.
Když se den chýlil ke konci a všude už byla tma, vyrazil jsem najít něco k večeři. Nemusel jsem chodit ani moc daleko a potkal jsem místňáckou restauraci, ve které dělali mimo jiné egg kottu rotti (nasekaná placka se zeleninou a vejcem), které jsem si za poslední tři týdny celkem oblíbil.
Objednal jsem si je a posadil se ke stolu. Číšník mi je za chvíli donesl ke stolu a automaticky jsem k nim dostal mističku s omáčkou a sklenici vody. Když mi něco z toho došlo, automaticky mi to doplnil. To všechno za 150 rupií (30 Kč). Oproti předraženému Arugam Bay příjemná změna.
Napsat komentář