Mojí první zastávkou při cestě na Taiwan by Londýn. Přilétal jsem na Heathrow okolo 21:30 a měl jsem booknutý hostel v centru města u Russel Square. Naposled jsem byl v Anglii asi před 5 lety a nějak jsem asi zapomněl jak je drahá. Hostel, kde jsem spal jednu noc v dormu pro 8 lidí mě stál skoro 450 korun, ale více mě překvapila cena vlakového expresu z letiště na nádraží Paddington za který si účtují 1200. Volil jsem tedy delší cestu metrem za 220 korun.
Rozumně poránu jsem vyrazil směr centrum. Harmonogram jsem naplánovaný neměl, ale aspoň častečnou představu co chci vidět. Nejdříve jsem došel na Piccadilly Circus, následoval Trafalgar Square a protože jsem měl času habaděj prošel jsem si i kolonádu k Buckingham Palace. Toho jsem určitě nelitoval, protože jsem neplánovaně narazil zrovna na výměnu stráží. Jediné mínus bylo až přehnané množství turistů, takže jsem pak při první příležitosti prchnul do parku. Tam přebývají velmi ochočené veverky, které turistům jedí z rukou a dorůstají pak zajímavých rozměrů.
Jelikož jsem pro ně nic neměl a sám jsem měl také hlad přesunul jsem se dál. Stavil jsem se pro sendvič v Tescu a přešel Westminster Bridge, abych našel lavičku s výhledem na Big Ben a poobědval tam. To se podařilo a až na stádo holubů, které mě začalo okupovat jakmile jsem se pustil do jídla to bylo klidné, zapadlé místečko.
Tím ale končila všechna sranda. Po 3 týdnech na Srí Lance i těch tropech co panovaly poslední týden v Praze jsem si nějak navykl na teplejší podnebí a Londýnských 12 stupňů mi docela dávalo zabrat. Zachránilo mě Four Corners Café, které mohu jen doporučit. Kromě dobré kávy mají snad všechna vydání průvodců Lonely Planet z kterých jsem nabíral inspiraci na budoucí návštěvu Vietnamu a Taiwanu.
Následoval let do Kuala Lumpur, který trval krásných 13 hodin. Z velké části jsem to prospal, takže to celkem uteklo. Pak rychlý výlez přes imigrační, počkání na tašku a už jsem byl u checkinu do Hanoi. Tam mě zprvu týpek za přepážkou nechtěl pustit, protože nemám vízum na Taiwan, ale přijímací dopis na univerzitu mu byl dostatečným oprávněním.
Tří hodinový let do Hanoi byl už větším vzrůšem. Vietnam airlines jsou fajn, ale když vzlítáte a okolo vás šlehají blesky tak se moc dobře necítíte… Celkem překvapivý byl pořad, který dávali na palubě – dokument o Emilovi a Daně Zátopkových! To ale nebylo nic oproti tomu, co mě čekalo v Hanoi. Už v Kuale jsem si říkal jestli vlastně nepotřebuju nějaké vízum pro vstup do Vietnamu a prvotní googlení mi moc klidu nedodávalo. Ale řekl jsem si, že to nějak na místě (i když dráž) vyřešit půjde. To byl ale velký omyl. Vízum se musí buď zařídit přes ambasádu nebo online. Online ale musíte 3-5 dní před příletem a single entry vízum na 30 dní vás vyjde nějakých 45$. Někde jsem se dočetl, že se dá za stejnou cenu sehnat i multiple entry na 3 měsíce, ale každopádně neměl jsem ani jedno. Po chvilce snažení u přepážky a následné koncerzace s úředníkem, který si mě „odvedl stranou“ jsem se dozvěděl, že je schopný mi zařídit single entry vízum za 200$. To jsem samozřejmě s poděkováním odmítl, zamáčkl slzičku a zanadával si jaký jsem blbec, že zapomenu na tak důležitou věc.
No nic chybami se člověk učí. Teďka stále léčím jetlag a polehávám už nějakých 16 hodin na letišti. Letadlo mi letí už jen za 4 hoďky, tak se nemůžu dočkat sprchy v Taipei. Tam snad s vízem mít problém nebudu…
Napsat komentář