Ráno ve 4:30 pro nás přijela objednaná dodávka. Nezbylo nám nic jiného, než se zmátořit, dobalit, co jsme nestihli večer a vyrazit. Z Nuwara Eliya do Nanuoya je to co by kamenem dohodil, takže jsme byli za pár minut na nádraží. A tady začala sranda! Přímý vlak do Colomba v 5:30, kterým jsme měli v plánu jet, do Colomba nakonec vůbec nejel!
Vlak do Colomba měl jet až v 9:30, což už by ale mohlo být pozdě. Většině z nás večer letí letadlo, které prostě musí stihnout a cesta, která nás do Colomba čekala byla dlouhá. Rozhodli jsme se vyrazit vlakem v 5:30, který sice nakonec do Colomba nejede, jede ale alespoň správným směrem.
Rozloučili jsme se s Vendy, která měla v plánu vyrazit za svojí sestrou a jejím přítelem, kteří se také rozhodli strávit dovolenou na Srí Lance. Aby se po cestě sama v přítomnosti místní nebála, dostala od Pepy nůž a náš vlak se začal pomalu rozjíždět.
To jsme ještě neměli ani tušení jak bude naše cesta vypadat. První část cesty byla celkem fajn. Ve vlaku jsme byli skoro samy, natáhli jsme se na sedačky a různě jsme pospávali. Později jsme pak pozorovali východ slunce nad všudypřítomnými časovými plantážemi.
Dorazili jsme do Nawalapitiya a začali se ptát po vlaku do Colomba. Kupodivu jsme se poměrně rychle doptali. Vlak stál jen o jedno nástupiště vedle a byl připraven k odjezdu. Neměli jsme lístky, čas na rozmyšlenou ani jistotou, že vlak skutečně jede kam potřebujeme. Rozhodli jsme se to risknout, rychle jsme naskákali do vlaku a pokračovali v cestě.
Zkontrolovali jsme mapu a směr vypadal dobře. Poměrně bez problémů jsme našli místa k sezení a vesele jsme pokračovali dál v cestě.
Vlak do Colomba samozřejmě nejel, takže jsme po chvíli vystupovali. Přiblížili jsme se alespoň správným směrem. Po vystoupení z vlaku jsme zůstali na nástupišti. Při odchodu z nádraží se totiž obvykle kontrolují a odevzdávají lístky, které jsme neměli. Někteří z nás by však zůstali tak jako tak, protože je cesta už začala zmáhat.
Začali jsme se bavit se zaměstnanci drah a zjišťovat, kdy jede nějaký další vlak naším směrem. Prý za necelou hodinu, lístky na něj si máme jít koupit z vnější strany nádraží. Nenapadlo je ani zkontrolovat naše původní lístky a už jsme byli vybaveni novými na další úsek naší cesty. Paráda.
Trochu na nás přicházel hlad, tak jsme se vydali kousek od nádraží najít něco k jídlu. V malé restauraci jsme objevili palačinky s kokosovo-čokoládovou náplní, jednu za 10 rupií (ani ne 2 Kč). Snědli jsme je všechny. Nojo, mimo turistické destinace jsou lidi i ceny tak nějak víc fajn.
Optimistická nálada nás přešla, když dorazil náš vlak. Byl totálně narvaný. Den po volbách, na které všichni dostali volno, se místní vraceli do Colomba za prací. Na místo k sezení jsme mohli zapomenout, byli jsme rádi, že jsme se do vlaku vůbec dostali, měli jsme si kam stoupnout a nemuseli jsme stát na schůdkách, držet se zábradlí a jet prakticky venku z vlaku.
Cesta tímhle peklem trvala několik hodin a lidé stále přistupovali. Lidé se rvali vlakem hlava nehlava. S vidinou lepšího místa všechny pošlapali jen aby se dostali na své vysněné místečko a z zjistili, že to tam je stejné jako všude jinde. Další se snažili dostat do dveří aby měli výhled a foukal na ně alespoň trochu chladivý vítr.
Třešničkou na dortu byli prodavači oříšků, vody a všeho možného. Cpali se vlakem od zadu dopředu a zase zpátky a nabízeli své zboží lidem, kteří si stejně nic nekupovali. Jednomu se sice Filip snažil vysvětlit, že vlak je na dopravu a ne na prodávání a že to finished a už ho nikam nepustí. Stejně mu to nebylo nic platné a prodavač i se svým košíkem se přez něj prorval.
Nakonec jsme to přežili a vystoupili na Ragama, za kterou se trať dělí na tu co pokračuje do centra Colomba a druhou, která vede na letiště a dále na sever. Chtěli jsme si dát od vlaku trochu pauzu, tak jsme zašli na jídlo. Restaurace měla na menu sice asi 50 jídel, vařili ale jen rice and curry a hamburgery s hranolky. Máru sice chvíli dráždili, když mu nechtěli k hamburgeru dát pití a hranolky, nakonec je ale dostal taky a všichni jsme se nějak najedli.
Poslední úsek vlakem na letiště už zabral jen necelou půl hodinku a ve vlaku bylo naštěstí celkem místo. Využili jsme toho a napsali poslední pohled ze Srí Lanky – na studijní oddělení FIT ČVUT, nejlepší studijní reference, kterou si člověk může přát.
Netrvalo to dlouho a už jsme zastavovali na zastávce Katunayaka. Zastávce, která je hned u letiště a me nezbývalo nic jiného než se s přáteli rozloučit. Strávili jsme spolu super prázdniny a procestovali několik zemí. Už ale nastal čas se rozdělit a nechat je pokračovat v jejich cestě přes Maledivy a Dubaj zpátky do Čech. A já jsem se vydal prozkoumat západní a jižní pobřeží Srí Lanky.
Popřáli jsme si šťastnou cestu, ostatní vystoupili a vlak se se mnou rozjel dál na sever. Vystoupili všichni až na jednoho! Pepa se rozhodl se mnou ještě chvíli pokračovat a alespoň krátce navštívit Negombo. Údajně nejkrásnější pláže celé Srí Lanky.
Dorazili jsme na vlakovou zastávku a aby jsme ušetřili čas, vzali jsme tuk tuk a nechali jsme se dovézt k pláži. Po vystoupení jsme viděli všude samé místní a žádné turisty. Nacházeli jsme se mezi dvěma plážemi, rozhodli jsme se vyrazit na tu jižnější.
Voda byla špinavá, na pláži všude odpadky a atmosféru podtrhujíci smrad. Nejkrásnější pláže ostrova? Hodně špatný vtip… Později jsem zjistil, že ta severní pláž nejspíš vypadala o dost lépe, už jsme ale neměli čas ji prozkoumat. Pomalu jsme vyrazili zpět k vlaku, když tu náhle na nás začala pokřikovat partička místních, že máme jít za nimi, že se slaví a máme se přidat.
Chvíli jsme váhali ale nakonec jsme si řekli proč ne. Ukázalo se, že se loučí s jedním kamarádem, který letí pryč ze Srí Lanky. Pobavilo je, že Pepa zrovna dnes také letí pryč a nalili nám panáka Srí Lanské whisky s kolou. Nebyla vůbec špatná ale kola došla, takže další dva panáky už byly bez koly.
Skvěle jsme s nimi pokecali a postěžovali jsme si, že nám jako bělochům všude nasazují vyšší ceny a tuk tukáři jsou ze všech nejhorší. Potvrdili nám, že to tak je a také to nemají rádi. Pomohli nám pak pro Pepu sehnat tuk tuka za lepší cenu, který ho svezl na nádraží odkud pak jel na letiště za ostatními. Já jsem se s nimi také rozloučil a vydal jsem se hledat ubytování na dnešní den. Byl jsem tak poprvé sám, uprostřed města, které jsem neznal, tisíce kilometrů od domova.
Napsat komentář