Tak jsme tady. Tři týdny cesty, přes 2000km, 98ccm a maximálka asi 50km/h. Brutální vedro na začátku (přes 35°C) a ukrutná zima a mráz ke konci (občas i okolo 3°C). Ale taky nádherný pláže, kde nikdo nebyl, hory v mlze, nekonečná rýžová pole a milí a ochotní místňáci, se kterýma jsme dennodenně procvičovali pantomimu. Takový byl náš lednový road trip ze Saigonu do Hanoie.
Saigon, začátek cesty
Do Saigonu jsme z Taiwanu přiletěli začátkem ledna a naším hlavním cílem bylo pořídit na tu naší cestu nějaký ty motorky. To se nám povedlo kupodivu celkem rychle, takže jsme v Saigonu stihli ještě obejít pár památek a checknout centrálu Avengers.
Když už jsme všichni disponovali nějakou tou dvoukolou srandou, na které jsme měli v plánu to dát až do Hanoie, rozhodli jsme je pro jistotu ještě začátkem cesty trochu oservisovat. Z rychlé akce se nakonec vyklubal skoro celý den, ale znáte to: Better safe than sorry ;-).
Válečné tunely a pasti
Naší první zastávkou, která nebyla vynucena stavem našich motorek, byly tunely a pasti z dob války ve Vietnamu. Kvůli neustálým leteckým náletům se Vietnamci rozhodli celé vesnice a další oblasti podkopat tunely a v případě potřeby celý život přesunout do bezpečí pod zem. Celkovou délku tunelů si přesně nepamatuji, ale náš průvodce říkal něco o stovkách kilometrů. Pod zemí měli dokonce i místnosti na spaní, kuchyně a tak dále.
Jak se Vietnamcům povedlo podzemí zkulturnit, tak snad ještě více se jim povedlo proměnit nadzemní část v nebezpečnou zónu smrti. Všudypřítomné díry na jejichž dně čekali nebezpečné bodáky různého typu stály život nejednoho vojáka.
Písečné duny v Mũi Né
Koho by napadlo, že po cestě Vietnamem se ocitneme na poušti. Inu stalo se a tak jsme si chvíli zahráli na to, že jsme na Sahaře. To taky ještě bylo teplo, ne jako potom v Hanoi. Zážitek nám akorát trochu zkazili policajti, kteří usoudili, že jakožto bílí turisté máme spoustu peněž a měli bychom se o ně s nimi podělit. Z akce máme naštěstí alespoň video, takže vás někdy v budoucnu budeme moct touhle storkou pobavit a podpořit to záznamem. Radši ale až odletíme ze země. U těch komoušů totiž člověk nikdy neví, tak aby si nás tu nenechali.
Nha Trang
Když už jsme si mysleli, že jsme daleko od Saigonu a utekli jsme všem turistickým nástrahám, zaskočilo nás tohle ruské městečko uprostřed Vietnamu. Dokonce i Vietnamci byli v menšině, ruština obvyklejší než angličtina, všude samej bílej a ceny v dolarech. Pláž pěkná, ale radši jsme utekli rychle pryč.
Hoi An
Tahle vesnička je asi nejvíc známá kvůli oděvnictví a obuvnictví na míru. My jsme si tu sice (na rozdíl od kluků z Top Gearu) obleky na míru ušít nenechali, zato jsme se naposled sešli s částí studentů, se kterými jsme trávili minulý semestr na Taiwanu. Bez párty se to neobešlo a Honzu cestou mototaxikáři okradli asi o mega. Měli jsme jim druhej den ukrást motorku, šmejdům. Jenom kdyby nevypadali všichni stejně.
Da Nang, surfování v dešti a rozbitej Máša
Surfovali jsme na Srí Lance, na Taiwanu, Lukáš ve Francii a já v Indonesii, tak proč ne ve Vietnamu. No možná proto, že když zrovna není taifun, tak vlny stojí za pikaču a třeba taky proto, že nám zrovna pršelo. Ale stejně jsme to udělali. Honza si to dokonce užíval tak, že si nechal od jedný z vln zblízka ukázat písečný dno.
High van pass
Tohle měl bejt absolutní řidičskej top celýho tripu. A on taky byl. Alespoň jsme si to v tu chvíli mysleli. On má totiž Vietnam tu super vlastnost, že když si myslíte, že už jste viděli tu fakt nejlepší a nejhezčí část, tak vás zase překvapí něčím novým, lepším, ještě úžasnějším.
Ho Chi Minh Highway
Jednou z takových chvil byl okruh po ho Chi Minh Highway. Jeli jsme to s Lukášem celej den a Hanoii se přiblížili jen o pár kilometrů, ale bylo to fakt pěkný! Honza už tou dobou prodával motorku v Saigonu, takže ho takhle super cesta minula. Taky ho ale pak minula ta strašná zima, se kterou jsme na severu bojovali dennodenně. Nám to ale za ty krásný hory a rejžový pole stálo.
Uprostřed ničeho
Zapadlé vesničky s jen těžko zapamatovatelnými jmény měli spoustu výhod. Široko daleko jsme byli jediní běloši, holky se s náma chtěly pořád fotit, babičky se zase smály naší výšce a poměřovaly o kolik hlav jsou menší a nikdo se nás nesnažil natáhnout nebo dokonce okrást. A taky nikdo neuměl anglicky, takže jsme pořád jeli pantomimu.
No a mělo to taky svoje nevýhody. Jednou z nich bylo třeba to, že cizince musí majitel ubytování každou noc registrovat na místní policii. Hotely v turistických destinacích to mají zmáknuté, z pasu si opíší nezbytné údaje a celá procedura vás nijak extra neobtěžuje, nikoliv však tam, kde nemají ponětí jak na to a dělají to (nejspíš) poprvé. A tak jsme jednou takovou procedůru rešili s majiteli ubytování a místní milicí asi tři hodiny.
Severní Vietnam je krutý
Chvíli po půlce tripu se od nás Honza odpojil, sednul na vlak a vrátil se zpátky do Saigonu, kde prodal motorku a vyrazil za rodinkou a svojí buchtou do Bangkoku. Já s Lukášem jsme měli letenky z Hanoi a taky jsme to vzali tak trochu jako výzvu. V Top Gearu se sice Jeremy smál američanům, že se nedostali až na sever Vietnamu, spolu s Richardem a Jamesem ale zbytek cesty srabácky absolvoval vlakem.
My jsme si tenhle luxus nedopřáli a v kombinaci s extrémní zimou, která letos severovýchodní asii zachvátila, nám severní Vietnam dával pěkně zabrat. Ke konci cesty teplota klesla až na 3°C a pocitově bylo dost pod nulou. Oblíkli jsme na sebe všechno oblečení co jsme měli (najednou), což byly v mém případě tři trička, troje trenky, plavky, kraťasy, džíny a tenká nepromokavá bunda a bojovali o každý metr.
Nakonec ani to nestačilo a cestou jsem si u cesty pořídil podzimní (zimní věci tu nemají) bundu za 150 Kč (kterou jsem usmlouval z původních 400) a Lukáš se vybavil rukavicemi a igelitovými pytli. Samotná zima byla sice problém, nejhorší ale bylo, že skoro celou cestu nám navíc taky pršelo.
Ha Long Bay, když to někomu nestačí
Když už jsme se blížili Hanoii – našemu cíli, vypadalo to, že tam budeme mít celý týden času (místo plánovaných cca 3 dní). Lukášovi se to nějak nezdálo, take přes nepřízeň počasí vydal na východní pobřeží ke slavnému zálivu Ha Long Bay. Cestou sice zase zmokl, odešel mu zadní tlumič a nakonec praskl i střed zadního kola, ale nakonec se tam fakt dostal. A pak dokonce i za mnou do Hanoie.
Hanoi
Posledních pár kilometrů před cílem už jsem fakt umrzal, měl hlad a snažil se za každou cenu nějak doplahočit do vytipovaného hostelu. Něco mi říká, že Lukáš na tom byl o dva dny pozdějc dost podobně. Ale jsme tu, dokázali jsme to! Na motorkách, o kterých bych si ještě nedávno myslel, že to nedají ani z Prahy do Brna, bez nehod, navzdory počasí a obavám našich Taiwanských kamarádů, že je to „dangerous“. Prostě jsme ten Vietnam přejeli a to nám nikdo nevezme!
Napsat komentář