V USA jsem tento rok podruhé. Poprvé jsem zde byl v roce 2013 v rámci programu Work and Travel, který umožňuje studentům vysoké školy získat pracovní vízum na 3 měsíce a jako bonus na 1 měsíc víza cestovní. První rok jsem pracoval jako plavčík a tento rok jsem se vrátil, ale vybral jsem si pozici beach services. Takže mou povinností již nebylo celý den zírat do vody A hlídat, jestli se nějakému Amíkovi nepřitížilo, ale připravoval jsem a pronajímal lehátka a slunečníky na pláži. Jo a samozřejmě vyháněl ty, kteří si mysleli že si jich nevšimnu. Porovnání práce plavčíka a beach services bude možná někdy příště.
Do USA jsem přijel na začátku června a pracoval do 1. 9. Vydělali jsme si nějaké peníze a tak jsme si řekli, že je potřeba jich trochu utratit, abychom si domu nepřivezli moc.
Naplánovali jsem trip po západním pobřeží. Začátek v Las Vegas a konec v Los Angeles, přes to nejhezčí co je na západě USA. Na trip nás jede šest – Týna, Anička, Markét, Kuba, Honza a já.
Nastává Den D-1. Jako správný pracující lid samozřejmě vstáváme v půl šestý a jdem ještě vydělat nějaký love. Po práci nás čeká nelehký úkol, přesunout věci nasyslené za poslední tři měsíce ze skladiště, alias našeho pokoje, do kufru, ideálně přes pračku, protože některé kousky nejsou v úplně košer stavu. Začínáme lehce po šesté večer, odjezd máme naplánovaný na devátou ráno, takže pěkných 15 hodin. Pračku já a Honza opouštíme kolem páté hodiny ranní a volíme si ještě pár hodin spánku – konkrétně dvě. Ráno ještě dobaluji věci z pračky, respektive sušičky. Samozřejmě jsem to podcenil, takže trošku nestíhám a mám zabaleno asi 2 minuty před příjezdem taxi. Takže foto a hurá na letiště. Čeká nás let z Jižní Karolíny – konkrétně Myrtle Beach (pracovali jsme v North Myrtle Beach) do Las Vegas.
No tak ne, pověřený Ind asi znalost angličtiny pouze předstíral a pro nás místo shuttle přijel Grand Caravan. Naštěstí řidička taxi ukazuje neočekávaný skill v tetrisu a my odjíždíme směr letiště. Anička si ještě na poslední chvíli objednala iPhone, který jí ale nestihl přijít, takže nás vysazuje na letišti a jede si pro něj na místní pobočku UPS. Ne že by nás to překvapovalo.
Na letišti nás čeká nepříjemné překvapení, naše vyprané prádlo váží více než jsme předpokládali. A protože letíme s nízkonákladovkou (Spirit Airlines), musíme si připlatit za vyšší limit. Já si zvyšuji limit z 18 kg na 23 kg za $25 a Kuba s Aničkou si společně kupují zavazadlo navíc za $55. Bohužel to nejhorší nás teprve čeká – letadlo Spirit Airlines. Pokud jsi průměrný Evropan – tzn. máš více než 170 cm, letět se Spiritem fakt nechceš! Prostor na nohy v jejich letadle prostě neexistuje. Dále se Spirit v rámci úspor rozhodl odstranit veškeré polohování a polstrování sedaček, takže už jenom díky těmto úpravám by byl let parádním zážitkem, ale my jsme dostali bonus! Při letu do Dallasu, kde jsme přestupovali, k nám do letadla přibalili kupu smradů, rozuměj dětí ve věku do čtyř let. Ty ve spolupráci se svými rodiči soutěžili o to, kdo nasere víc lidí.
Na tuto cestu dlouho nezapomenu a mám z ní dva poznatky. Nikdy více se Spiritem, zvlášť když ve finále je to levnější pouze o pár dollarů, a za druhé, malé děti prostě patří do zavazadlového prostoru! A teď hurá do Las Vegas!
Napsat komentář