Ráno jsme pěkně vstali po zazvonění budíku v 6 ráno a vydali jsme se na letiště. Bydleli jsme od něj jen kousek, takže jsme na něj došli za pár minut pěšky.
Po příchodu na letiště jsme trochu hledali kam jít a odkud že vlastně to naše letadlo poletí. Samozřejmě jsme byli na mezinárodním terminálu ale po chvíli bloudění jsme se zeptali jednoho ze zaměstnanců letiště, který nám poradil, že nám to letí z vnitrostátního terminálu a jak se na něj dostat. Měli jsme dost času, takže pohoda.
Když jsme na něj došli, zašli jsme se jen pro jistotu zeptat na check in přepážku, jestli jsou naše vytištěné boarding passy v pořádku. Všechno ok ale dozvěděli jsme se, že náš let přesunuli z 8:00 na 9:30 „due to operational reasons“. Ok, nedá se nic dělat, tu hodku a půl navíc na letišti vydržíme.
Cestou na gate Vendy zabavili malý nožík, co měla v lékárničce. Škoda ale nedá se nic dělat. Na bezpečnostní kontrole byli neoblomní a ukecat se nenechali.
Jak tak sedíme u našeho gatu, začínám pozorovat, že několik dalších letů bylo také odloženo na 9:30. To začíná byt trochu divné… Sedíme kousek od přistávací dráhy a máme zároveň výhled na moře. Říkám si, že by to byla dobrá fotka a čekám na nějaké přistávající letadlo.
Pořád nikde nic a náš let už se také blíží, takže by měli zahájit minimálně boarding ale nic se neděje. Po chvíli všechno objasňuje hlášení, které oznamuje, že se máme vrátit zpátky k check in překážkám a tam dostaneme další informace. V nejbližší době se ale létat nebude.
Dále se z různých zdrojů dozvídáme, že nedaleko chrchlá sopka Mount Raung a nikdo pořádně neví jak to bude a kdy se letiště zase otevře.
Chvíli přemýšlíme co s tím a nakonec se rozhodujeme pro cestu do Yogyakarty autobusem. Cesta by měla zabrat asi 17 hodin údajně celkem pohodlným autobusem.
Taxíkem, kterého jsme usmlouvali na cenu nižší než za kolik normálně jezdí místní (jak jsme později zjistili) jsme se přesunuli na autobusové nádraží a hledali kde koupit lístky. Byl to trochu zmatek ale nakonec jsme přes asi 4 lidi lístky pořídili – bohužel ale první autobus s volnými místy jede až za 4 hodiny.
Dáváme si tedy oběd a obcházíme kolem nádraží až do doby kdy má jet náš autobus. Několikrát se jdeme optávat do stánku, kde jsme lístky pořídili a nakonec se dozvídáme, že autobus má zpoždění. No to je snad zlý sen.
Seznamujeme se s dalšími nazývanými cestujícími co sem přijeli z letiště a čekají na stejný autobus. Po asi hodině a půl nás posadili do autobusu, který nejspíš nebyl náš ale do Yogyakarty nás odveze.
Cesta by měla zabrat asi 17 hodin. Bude to mazec ale pozdě odpoledne namísto brzy ráno a autobusem namísto letadlem opouštíme Denpasar.
A chvíli po začátku naší cesty zjišťujeme, že to vážně nebude sranda. Jedeme pomaleji než jsme čekali, cesta je částečně ucpaná. Řidič pouští indonéskou diskotéku, vedle nás řve rozmazlený fracek a za námi smrdí hajzl chcaním.
Cestou nás čeká několik zastávek. K nejpříjemnějším patří cesta trajektem z Bali na Jávu asi po prvních pěti hodinách cesty. Čerstvý vzduch, možnost se projít a trocha rýže co jsme si koupili v přístavu od prodejců procházejících autobusy je jako vykoupení.
K dalším z příjemnějších zastávek patří ty, kde dostáváme něco k jídlu (dokonce v ceně jízdenky). Kombinace melounu a rýže s chilli mi nejdříve přišla trochu divná ale vlastně proč ne.
Část cesty fracek prospal, vůně moči z hajzlu se trochu vyvětrala a hudbu jsme se snažili částečně ignorovat a částečně eliminovat sluchátky a špunty do uší, takže se nám kupodivu povedlo i trochu vyspat.
Nakonec po více než 20 úmorných hodinách v autobuse dorážíme do Yogyakarty! Jsme tu, dokázali jsme to (přežít)!
Ještě nás čeká cesta na náš pokoj ale než nastavuje autobus, nabízí nám jeden z cestující, který má také namířeno do Yogyakarty a místo letadlem cestuje s námi autobusem, že se můžeme svézt s ním autem, které ho má vyzvednout. S radostí jsme přijali a asi za půl hodinky už jsme stáli před domem, kde jsme měli ubytování.
Tenhle chlapík se mimochodem jmenuje Ferdi a seznámili jsme se ještě před odjezdem, při čekání na autobus. Pobavilo nás, když jsme zjistili, že oba píšeme blog a tak tam alespoň máme co napsat. Jeho blog http://ferdianadi.com/ píše indonésky ale google translate třeba udělá zázrak. And hey Ferdi, if you are reading this, thank you for the nice talk and giving us ride in Jogja! If you are ever in Czech republic, just send me an email and I can be your guide and we can have a beer or two ;-).
Večer už jsme si dali jen sprchu (čti chvíli se polévali vodou z kyblíku) a vyrazili na večeři a kouknout se po městě.
Hned před domem jsme si dali výborný kebab. Dál jsme pokračovali kousek pěšky a hledali Becak, což je tříkolka, která jezdí dvěma kolami dopředu a vejdou se do ní až dva lidé.
Moc jsme jich cestou nepotkali a když už tak byly opuštěné, bez řidičů. Po chvíli jsme ale potkali jeden šlapací (ještě existují s motorem, ten jsme chtěli původně ale takový jsme cestou nenašli) a nechali jsme se od něj svézt k sultánovu paláci.
Neuměl ani slovo anglicky, cestou se nás snažil dostat do obchodů a restaurací svých známých a s cenou nás asi trochu ošidil. K paláci nás ale dovezl, tak dobrý.
Palác byl zavřený, protože už bylo pozdě a z venku taky za moc nestál.
Cestou zpět jsme se prošli po místním velkém tržišti a za pár korun si pořídili nové hodinky s logem swiss army.
Zpátky jsme se svezli motorovým Becakem za předem dohodnutou cenu a šli brzy spát, abychom mohli ráno brzy vstát a jít se podívat na východ slunce na Borobudur – největší buddhistický chrám na světě.
Napsat komentář