Příběh všedního dne

Pro tentokrát trocha povídání 🙂

Chtěla bych totiž, abyste mohli alespoň trochu cítit jaký tu jsou lidi. Na cestování (a téhle exchange) mám právě tohle nejradši… Člověk si každý den uvědomuje jak jsme všichni jedineční, kolik podnětů nás v životě ovlivňuje a jak jsou rozdílné kultury po celém světě.

Asi vás nepřekvapí, že je tu většina lidí více přátelská a otevřená. To je už takový profláklý „fakt“ Latinské Ameriky. Ale já bych vám s dovolením vyprávěla jeden příběh, o tom co se mi přihodilo asi měsíc zpět. Potřebovala jsem si ho trochu nechat uležet v sobě, ale i zpětně mám stejně mrazivě příjemný pocit když si na ten den vzpomenu…

Začala jsem chodit do školy a tak mé dny začaly být trochu zaneprázdněnější a naplněnější. Po měsíci doma (o tom více v článku o škole, který chystám brzy ;)) to byla opravdu příjemná změna. No a taky jsem začala trochu víc utrácet – on člověk moc peněz nepotřebuje, když je skoro celý den zavřený v baráku a jediná příležitost vystrčit nos se naskytne, když má ségra/některá z AFS holek čas na to si jít sednou do města na kafe.

Zjednodušeně. Potřebovala jsem vybrat nějakou hotovost. Ale to jsem ještě nevěděla, že napodruhé to nebude tak jednoduché. Šla jsem odpoledne, celkem najisto, do bankomatu ve kterém jsem vybírala nějaké tři týdny zpět svou první hotovost. A ono nic. Neměla jsem moc času a říkala jsem si, že to bude chyba jen toho dne a že to zkusím zítra. A ono zase nic. Blížil se čtvrtek, kdy jsem měla platit za kurz španělštiny a začínala jsem se docela strachovat co se děje.

O svém problému jsem se zmínila host rodině, která mě hned uklidnila, že kdybych potřebovala tak mi samozřejmě hotovost dají, ale že se to určitě vyřeší. Pak jsem si postěžovala spolužačce z lavice – a ta se toho chytila mnohem víc! (<3) Hned šla se mnou do jiného bankomatu a pak do dalších tří, protože já neměla tušení, že jich je tu víc od různých bank. No ale ten den mě to vyděsilo snad ještě víc – ani jeden z nich nepřijal mou kreditku. Teda debitku, co? Oni tu totiž taky nemájí na kartách ten čip…

Jenže Pili, má spolužačka, to rozhodně nehodlala vzdát. Vylezlo z ní, že její teta v jedné z bank pracuje a tak jí hned volala a psala, jestli bychom se nemohly další den stavit a pořešit tenhle problém. No a to byl čtvrtek.

Hned po škole, která tu končí ve 13:20, jsme vyrazily do banky asi 100 metrů vedle. Jenže to by bylo moc jednoduchý – čas siesty.  My si počkaly přes půl hodiny než se něco pořešilo s bankomatama a než nás pustili za tetou Pili.

Vytáhla jsem svojí VISA kreditku od České spořitelny, první co všichni zkoumali bylo zda je debitní/kreditní a já se v hlavě pousmívala jak vyslovují ČESKÁ. Vyzkoušeli jsme každý bankomat a pak jsem začli hledat nějaký kontak ze zahraničí do Č. spořitelny. Ten jsem našli, jenže – na telefonu, který měli v kanceláří nešla namačkat předvolba s + – co teď? No já už bulela jak malá. Umíte si to představit?

Zpětně moc dobře vím, že to NIC nebylo. Jenže v tu chvíli jsem si představovala sebe další 4 měsíce s nefunkční kreditkou, do toho nešlo zavolat do pobočky v ČR, nerozuměla jsem pořádně co po mě kdo chce a na co se mě kdo ptá.

A pak se stalo přesně něco co hrozně vystihuje lidi tady (samozřejmě ne všechny, nic není černo-bílé). Mou kartu zkoumala celá kancelář asi 15ti lidí a všichni mě hromadně začali uklidňovat. Někdo mi přinesl skleničku džusu. Já se ve vzlykách a slzách které se kutálely nezastavitelně po tvářích trochu přidušovala.

Říkali, že to budeme řešit dokud to nevyřešíme.

Že tu mám je a že kdyby se cokoliv dělo, půjčí mi peníze.

Že jsme jako rodina. 

A já brečela dál a dál a měla husinu, protože tohle?! Ty lidi mě viděli poprvé. Byli to jen pracovníci v bance, ve které jsem si chtěla na dálku vybrat peníze. Ale oni neviděli mě, 18ti letou cizinku, hromádku neštěstí a nemysleli na to, že vlastně vůbec nejsem odtud. Přijali mě mezi sebe. <3

Všechno se samozřejmě nakonec vyřešilo docela jednoduše. Zeptala jsem se ostatních holek, kde vybírají a ony mi poradily jednu pobočku, ve které bankomaty nemají problém přijímat VISA kartu s čipem. Ale jsem ráda, že se mi tohle přihodilo. Všechno má svůj důvod, co?

Tohle je jen jeden zážitek, který mi ukázal jaká je povaha lidí tady… Měla jsem jich tu už mnohem mnohem víc… Jak mě přijala moje nová třída, jak jsem začla chodit do fitka a jak je skvělé chodit po městě a potkávat lidi, kteří vás znají a líbají na tvář, o tom zas příště 🙂

Jedno bych byla ráda, kdybyste si z tohohle článku odnesli – myslete na druhé. Pomáhejte, nejen těm svým blízkým, ale i cizím, protože to je na tom to krásné, vždyť si zas tak cizí nejsme. Jsme všichni JENOM LIDI.