Druhý den po příletu na Srí Lanku jsme se s Michaelem opět šťastně setkali se zbytkem party, ta z Thajska přiletěla o den později. Další den na to se k nám přidali ještě Natália a Matúš, Pepovi kamarádi, kteří na Srí Lanku přiletěli z Malediv. Bylo nás tedy dohromady 10. Dvě noci jsme všichni spali v Arugam Bay, pak si pronajali tuk tuk (asi 1800 rupií, 320 Kč/den po smlouvání), kluci domluvili v Arugam Bay půjčení surfů a přestěhovali jsme se k vyhlídnutému surfařskému spotu.
U Whisky Pointu našli kluci resort Paper Moon, kde jsme se posléze ubytovali. Chatky pro 10 lidí neměli hned volné, tak jsem spali asi tři noci v chatkách o kus vedle. Filip a Mára zvolili o něco větší luxus a těch pár nocí zůstali v Arugam Bay.
Chatky na kůlech byly super. Pronajímal je postarší děda, který neuměl anglicky. Kluci nám i tak zvládli domluvit spaní ve třech lidech na manželské posteli a to už byla rozumná cena (tuším 1000 rupií za člověka, takže 180 Kč/noc). Chatky byly ale jenom tři a nás bylo 10, tak jsme se přestěhovali do resortu Paper Moon, jak to bylo naplánováno.
V nových chatkách se nám líbilo. Pro jídlo jsme si jezdili tuk tukem do vesničky Pottuvil, abychom trošičku ušetřili. Ze začátku to vypadalo, že ostrované jedí jenom rice and curry…:/ Naštěstí znají také fried rice, kottu rotti a někdy i ty fried noodles. Nutno přiznat, že jsme měli s jídlem dost problém a těšili se na české jídlo a pivo.
Jak jsme pilně surfovali popsal Michael v postu Náš typický den na Srí Lance.
První dny jsme všichni docela surfovali, brzy nám ale došly síly (probít se přes vlny není taková hračka, mají docela sílu; člověk pádluje na surfu jako blázen a je stále na jednom místě) a začali jsme plánovat výlety po okolí. Měli jsme jednu káru na docela velký počet lidí, tak jsem jezdili na výlety na dvakrát.
Párkrát jsme sice jeli v pěti lidech v tuk tuku (3 vzadu, 2 vpředu), ale ukázalo se, že to je „not possible“, jak říkají místní na Srí Lance 🙂 . V tříkolce jezdili ostrované i v 7, ale 3 z počtu byly děti a ty se prý nepočítají. Zkoušeli jsme malinkou Evču vydávat za dítě. Přičmoudlé to pobavilo, ale to bylo tak vše.
Od Lukášova kamaráda jsme měli tip na místo, kam večír chodí sloni pít. Byla jsem ve druhé výpravě, ta byla stejně úspěšná (možná o trošičku úspěšnější 😉 ) jako ta první. Viděli jsme slony v dálce a jednoho samce blízko nás.
Později, když jsem mluvila se místními, říkali, že být takhle blízko divokého slona, je nebezpečné. Vygooglili jsme, že slon běhá až 25 km v hodině a to člověk zvládne běžet rychleji. Možná tu hraje nějakou roli otázka vytrvalosti…. 🙂 No, naštěstí jsme teorii na vlastní kůži nemuseli ověřovat. Na safari, jsem později viděla slona, který se lekl přibíhajícího stáda krav. Byl velmi hbitý na to, jaký to byl cvalík.
Začalo se smrákat, my se rozloučili se slonem samotářem a vydali se na další doporučené místo – vyhlídku nad jezerem při západu slunce. Na tu se šlo okolo buddhistického chrámu a zrovna ten den v něm probíhal obřad. Babičky ho proto náležitě uklidily.
Výhled shora na krajinu byl krásný. O výletu napsat víc Michael v postu Srí Lanská divočina v čele se slony.
Chvíli nám s Pepou, Márou a Michaelem trvalo si uvědomit, kde vlastně bude slunce zapadat. Pak jsme se otočili čelem vzad, vylezli na pár kamenů a klesající slunce ve vší parádě stihli. Západ slunce stál za výlez na skálu i za menší protesty buddhistů, kterým se nejspíše nezdálo, že v den obřadu budeme obejdovat okolo chrámu.
Další výlet byl za krokodýly. Získali jsme tip na jezero, kde mají prý být krokodýli úplně všude. První posádka se ve čtyřech lidech vydala na ono místo. Moc úspěšní ale nebyli, jak Michael napsal v Výlet za krokodýly.
Druhá posádka s Evčou, Lukášem, Filipem a mnou se vydala za krokodýly následující den okolo šesté ráno. Kousek od jezera Kanchikudichchiaru Tank u vojenské základny se musel tuk tuk zaparkovat a zbytek cesty jít pěšky. Vojáci se ukázali jako docela přátelští a ochotní poradit. Jakmile jsme zastavili, přišel k nám voják se samopalem a volal, zda jsme přátelé od Josefa a Michaela. Ihned jsme kývli, voják se usmál a ukázal, kudy máme jít.
Přišli jsme k vodě a žádného krokodýla neviděli. Zeptali jsme se tedy rybářů, kteří se opodál bezstarostně ve vodě myli. Ti rukama naznačili krokodýlí tlamu a řekli „everywhere“. Tak jsme šli kousek po břehu a pídili se po krokodýlích výkalech (jsou bílé 🙂 ). Jak se ukázalo, bylo jich na trávě u břehu poměrně hodně.
Naše výprava byla docela úspěšná. Zvládli jsme jet k jezeru o hodně lepší cestou než první posádka a viděli jsme lenivého krokodýla na břehu, další hlavy vykukující z vody. Ocenila jsem ZOOM foťáku a to, že jsem k tomu drobečkovi nemusela tak blízko. Krokodýli byli ohromně plaší, přesto ale vzbuzovali respekt.
Po cestě zpátky do Paper Moonu jsme se zastavili v krámku u silnice a dali si snídani. Turisté do těchto končin asi moc nezavítají, do krámů chodí místní, a tak jsou ceny nasazeny nízko. Jedna palačinka stála 10 rupií (necelé 2 Kč), dortík stál 25 rupií (4, 50 Kč). Ceny v turistických oblastech jsou prostě několikanásobně vyšší.
V pronajatém tuk tuku jsme se cítili jako páni, zvláště když jsme předjížděli pomalejší vozidla jako třeba povoz tažený krávami zebu.
Napsat komentář