Cesta z Malajsie byla dlouhá, ale dopadla úspěšně. Když jsem se na letišti sešel s kamarádem, který už přes rok žije v Austrálii – říkejme mu třeba Rombi – vyrazili jsme do víru velkoměsta. Na chvíli jsme se zastavili na Bondi Beach – nejslavnější pláži Sydney. Koncem srpna však byla v Austrálii ještě zima a tak to na koupačku, zejména po navyknutí si na vedra na Srí Lance, opravdu nebylo.
Popojeli jsme blíže k centru a dále pokračovali pěšky. Procházeli jsme perfektně upraveným parkem Royal Botanic Gardens. Další minimálně pro Evropana neobvyklou záležitostí bylo ptactvo v parku. Z Prahy jsem zvyklý na holuby a podobnou havěť. V Sydney mají místo holubů papoušky.
Naším dalším cílem pak byla Opera. Dříve kontroverzní stavba jejíž vznik provázelo nemálo problémů ať už technického či politického rázu, dnes patrně nejznámější budova a symbol Austrálie. Při oslavách nového roku se nad ní prý dělá nádherný ohňostroj, tentokrát jsme se však museli spokojit bez něj.
Na představení jsme sice nezašli, ale i podívaná z venku stála za to. Ono to vlastně vevnitř ani zas tak zajímavé není. Alespoň tedy začátek, který jsme měli možnost vidět. Představa, že by jsme navíc museli poslouchat operní pěvce či pěvkyně jiné než Tarju Turunen (bývalá hlavní zpěvačka Nightwish) nás odradila natolik, že jsme raději vyrazili na nedaleký most Sydney Harbour Bride.
Odtud jsme mohli Operu pozorovat z bezpečné vzdálenosti spolu se zbytkem centra města. Centrum je zároveň jedinou částí města s výškovými budovami. Zbytek města, které je obrovské a táhne se do šířky, je protkán parky a menšími domy. Absence paneláků ve prospěch zeleně navíc dodává městu atmosféru australské pohody.
Prošli jsme přes Darling Harbour a když jsme se blížili úplnému centru, začal mě Rombi upozorňovat na množství asiatů v Sydney. Že prý si budu za chvíli připadat jako v Hanoi. Pravdou je, že jsme nějaké asiaty potkali, nicméně koncentrace bílých tváří byla asi největší, jakou jsem viděl za posledního půl roku, takže jsem si mnohem víc připadal jako zpátky v Evropě. A to přesto, že jsme zrovna byli na druhé straně světa.
Tenhle můj pocit ještě zintenzivněl, když jsme došli do Hyde parku, kterému místo měšity dominoval kostel. Australská kultura je totiž stejně jako ta Evropská založená na křesťanství a imigrační politika je tu přeci jenom o něco přísnější, než ve zbytku světa.
To už jsme ale začínali mít trochu hlad, který jsme se vydali řešit po australsku. Nešli jsme sice lovit krokodýly tak, jako to dělá Dundee, nýbrž jsme se rozhodli pro ještě typičtější australské zvíře – totiž klokana. Lov nebyl složitý, klokaní maso se prodává v supermarketu hned vedle vepřového a hovězího.
Nejsme žádní troškaři, kromě toho jsme se oba cítili trochu pohublí, takže aby toho nebylo málo, kromě klokaních burgerů jsme si k večeři udělali ještě steaky. A protože jsme kluci šikovní, netrvala nám připrava večeře dlouho a výsledek stál za to. A taky nám trochu pomohla Erika – Rombiho přítelkyně, která s ním před rokem do Austrálie odletěla.
O většine exotického masa většinou prohlašuji, že to chutná jako kuře. Klokaní maso chutná spíš jako játra. S trochou Srí Lanského chilli prostě super večeře.
Napsat komentář