Lov na krokodýly

Východ slunce už jsme viděli a navíc se nám na něj nechtělo vstávat, od surfingu jsme si chtěli dát pauzu na regeneraci, ale divočina nás začala bavit. A tak jsme vyrazili na výlet k jezeru s krokodýly.

Cesta pro odvážné

Jel jsem já s Márou, Pepou a Kačkou a vyráželi jsme poměrně včas dopoledne. Cesta měla zabrat asi hodinu, ale už nám trochu docházel benzín v tuk tuku. Na začátku cesty ve vesničce Komari se nám podařilo koupit jeden litr v pet lahvi, který jsme hned dotankovali do nádrže, aby jsme mohli pokračovat v cestě. Letmým pohledem do mapy jsme zjistili, že žádná další větší vesnice nás po cestě nečeká a tak jsme pro jistotu vzali ještě jeden a půl litrovou láhev benzínu jako rezervu. Stále jsme ale doufali, že cestou potkáme benzínovou pumpu a podaří se nám natankovat.

Po asi hodině cesty jsme odbočili z dálnice, která se vyznačuje tím, že je z asfaltu, na silnici první třídy, která připomíná spíše polňačku. V tu chvíli už nám bylo jasné, že žádnou pumpu nepotkáme. Silnice byla hrbolatá a občas jsme se museli vyhnout protijedoucímu vozidlu. I přes to a přes hrozící nedostatek benzínu jsme se rozhodli pokračovat.

Nakonec jsme se dostali asi 200 metrů od jezera, ke kterému jsme se chtěli dostat. Cesta už byla pro tuk tuk nesjízdná a zpoza ostnatého drátu nás nebezpečně pozorovala černá postava.

Krokodýli pod ochranou armády

Ukázalo se, že stojíme u vojenské základny a černá postava je poměrně milý chlapík, který nám se svým kolegou udělal průvodce. Oba vojáci na nás byli milí a také nám poradili, že na krokodýly je nejlepší vyrazit brzy ráno. My jsme dorazili okolo poledne, takže jsme viděli jen ho*no. Ale za to krokodýlí. Čas od času se ale z vody vynořili krokodýlí oči a čumák, na což nás naši průvodci vždy upozornili. Zážitek bylo ale i to.

Z hornatého útvaru u jezera byl také celkem fajn výhled a večer se k němu prý chodí napájet sloni, po kterých jsme i viděli prošlapanou cestu. Okolo jezera také kroužili orli, které nás bavilo pozorovat a báli jsme se jich méně než krokodýlů.

Při loučení s našimi průvodci se Pepa zeptal, kolik tam jezdí turistů a s údivem jsme zjistili, že jsme první. Když jsme si uvědomili, jakou cestu jsme museli absolvovat, vlastně nás to ani nepřekvapilo.