Když už jsme klokany jedli, řekli jsme si, že by jsme je také mohli vidět živé. Jen kousek za Sydney je oblast, kde je údajně klokanů hafo a tak jsme neváhali a druhý den ráno sedli do auta a vyrazili. Cestou jsme akorát zastavili na jídlo, zašli jsme do Thajské restaurace a dali jsme si Pad Thai. Trochu sranda jíst v Austrálii asijskou kuchyni. Alespoň jsem zavzpomínal na Bangkok. Pak už ale jenom v rychlosti kupujeme mrkve a banány, aby jsme měli klokany na co nalákat, sedáme do auta a vyrážíme do Morissetu.
Hned jak jsme dorazili, bylo na první pohled jasné, že jsme na správném místě. Na louce už bylo spoustu dalších lidí a jedné, čeho tam bylo víc, byli právě klokani! Byli všude – malí, velcí, ležící, stojící, skákající nebo odpočívající na trávě.
Pomalu jsme se přesovali od auta na louku a jedli banány, o kterých jsme věděli, že klokani rádi jedí jejich slupku. To je mimochodem nesporná výhoda oproti drzým opicím, které jsme potkali na Taiwanu, v Indonésii, Malajsii i Thajsku. Opice chce banán celý, chce ho hned a dá vám to jasně najevo. A potom co snědí vnitřek slupku zahodí. To klokani jsou takový roztomilí ušáci, kteří rádi počkají až banán dojíte a pak si pochutnají na slupce.
Ok, tak zas tak trpěliví nejsou. Hned co jsme se přiblížili k louce na mě a Rombiho naběhli dva největší klokani v okolí a začali se dožadovat krmení. Rombiho jeden kopnul, mě zase škrábnul drápem, takže jsme bleskurychle narvali celé banány do pusy a slupky odevzdali.
Zejména menší klokánci jsou však nesmírně přítulní, nechají se hladit krmit. Jednoho z nich se mi dokonce povedlo naučit podej pac. A nebo jsem si to alespoň myslel 🙂 Někteří z nich jsou poměrně plaší a když se k nim člověk příliš přiblíží odskáčou do bezpečí. Další jsou však oprsklí a když nemají co jíst, doskáčou si k nejbližšímu turistovi, o kterém si myslí, že má něco k snědku. V kombinaci s ustrašenými návštěvníky z Asie je to pak poměrně komická podívaná.
Je mi záhadou, jak takový živočišný druh vůbec mohl vzniknout. Jako nejpravděpodobnější se mi zdá možnost křížením zajíce a lamy. Ten první zajíc ale musel mít nejspíš víc odvahy, než celá severní polokoule dohromady.
Chtěl jsem si jednoho odvézt s sebou, ale usoudil jsem, že úředníci na imigračním by proto asi pochopení neměli. Jeden sice vypadal, že by klidně naskočil do auta na zadní sedadlo a vydal se s námi na výlet, s těžkým srdcem jsme ho však nechali s ostatními ušáky na louce.
Napsat komentář